Článek

Když vzpomínám na okamžiky po svém zvolení předsedou ODS, vybavím si Orwellova slova z románu 1984: "nevědomost je síla". Myslím tím přesně to, čím mi Evžen Tošenovský zdůvodňoval své odstoupení z boje o tuto funkci: že ví asi z šedesáti procent, co obnáší, a zbytek už raději ani vědět nechce.

Být zvolen po Václavu Klausovi rozdílem dvou hlasů znamenalo v dané chvíli přijmout roli outsidera a "burana z Ostravy", který sice může překvapit, ale nikdo to nečeká a jen málokdo si s ním dovolí zadat. První velkou zkouškou se stala paradoxně právě prezidentská volba mého předchůdce. Jejím výsledkem bylo nejen vyvrcholení Klausovy kariéry, ale zejména obnovení pocitu mezi členy a příznivci ODS, že jsme opět vítěznou stranou. Bez nebývalé jednoty a důvěry zejména mezi lidmi ve vedení strany a poslaneckého i senátního klubu bychom výsledku nikdy nedosáhli. Pozitivní zkušenosti získané tehdy velmi úzkou spoluprací s Vlastimilem Tlustým určují náš vzájemný vztah dodnes. I proto jsem rozuměl pozdější taktice poražených této volby, snažících se naše spojenectví oslabovat, mediálně a jinak zpochybňovat. Fungovalo a funguje však bezchybně, ostatně jako s většinou poslaneckého klubu.

Volbou prezidenta Klause se také jasněji ukázalo, že některé koncepce a názory, dlouhodobě přisuzované ODS, byly spíše názory jejího bývalého předsedy. To platí nejen o zahraniční politice, jak z hlediska priority spojenectví s USA a podpory vojenského angažmá na Blízkém východě i jinde ve světě, tak ve vztahu k našemu působení v evropské politice. Za další vítězství ODS, ale i své osobní, považuji totiž výsledky referenda o vstupu do EU. Posílení kompetence ODS na mezinárodní politické scéně je výsledkem dlouhodobé práce Jana Zahradila, Petra Nečase, Hynka Fajmona a dalších. Pochopili, že mají větší prostor než dříve, a naše spolupráce přináší hmatatelné výsledky - třeba změnu stanov a reálnou možnost ovlivňovat evropskou politiku v budoucím klubu EPP-ED v Evropském parlamentu.

Největší pozornost jsem během prvního roku ve funkci věnoval členské základně, municipálním a regionálním politikům. Nebyli zvyklí na takovou míru komunikace a otevřenosti. Jejich podíl na formulaci názorů ODS roste a představují budoucnost naší politiky na centrální úrovni. Stínová vláda ODS je mnohem méně formální než dříve. Její koncepce představuje skutečnou alternativu současné vlády. Že nebyly naplněny personální ambice některých jedinců, je také logické, nicméně za stínovou vládou stojí kus opravdové politické a mediální práce.

Nejdéle mi trvalo překonání určité nedůvěry v pražské ODS, která je a byla nejen mimořádně vlivná, ale také složitě strukturovaná. Dnes mohu říci, že spolupráce s vedením pražského regionu, speciálně s primátorem Bémem, vykazuje nadstandardní úroveň. Jeho ambice jsou pochopitelné a s mými se nekříží.

Zklamu tedy ty, kteří by rádi viděli ODS jako stranu slabou, vnitřně rozháranou. Opak dokazujeme konkrétními výsledky. Nebagatelizujeme osobní selhání, například poslance Kotta. Nechám na laskavém čtenáři úsudek o tom, zda mohu věřit slovům svých kolegů, ale i potenciálních konkurentů: "Neudělá-li Topolánek fatální chybu a ODS letos vyhraje volby, bude na příštím kongresu jediným kandidátem na funkci předsedy." Aplaus médií však přesto nečekám.