Článek

Z vlastní zkušenosti dobře vím, že člověk, politik zvláště, má předtím, než zareaguje na nějaké mediální vystoupení, nejprve počítat do deseti, několikrát se pomalu nadechnout a vydechnout a po poradě s právníkem raději nereagovat. V některých případech však ani tyto procedury nepomohou.

Jedním z nich jsou nedávná vystoupení významných evropských politiků, které spojuje tzv. federalistický pohled na budoucnost Evropské unie. To, že nám francouzský prezident Chirac vzkázal, ať držíme slušně řečeno ústa a krok, nás bohužel už ani nepřekvapuje. My starší jsme na takové způsoby zvyklí z dob totality a všichni ostatní si na ně pomalu zvykáme v "nové, integrující se Evropě". To, že panu evropskému komisaři Verheugenovi nevadí na vysokých postech ve strukturách Evropské unie bývalí komunisté, nás také nemůže překvapit. Ostatně, kdybychom v minulosti spoléhali na evropské profederalistické, levicové politiky, berlínská zeď by byla stále realitou a my bychom ve frontách na toaletní papír vyplňovali žádosti o výjezdní doložky.

Výroky kancléře Schrödera a švédského premiéra Perssona, že míra přímého zdanění v nových členských zemích unie je příliš nízká a že takové země mohou být v budoucnu kráceny na finanční pomoci z EU, považuji však za vysloveně nebezpečné. Servilně proněmeckou reakci premiéra Špidly pak za varující. Soudruzi, totiž pánové, nám zkrátka vyhrožují, že berou snižování přímých daní v přistupujících zemích jako daňový dumping a že můžeme být potrestáni krácením finanční pomoci z evropských fondů.

Jako by nestačilo, že Česká republika bude okamžitě po vstupu do Evropské unie čistým plátcem do evropského rozpočtu a bude tak nepřímo z peněz našich daňových poplatníků vyživovat vysychající kapačky strukturálních fondů. Financovat budeme mimo jiné enormní dotace francouzských zemědělců a roztáčet zarezlá kola německé ekonomické lokomotivy. Namísto toho, abychom snižováním daní a dalšími opatřeními pro podporu podnikatelského prostředí pomohli ekonomickému růstu a vyrovnávání rozdílu mezi stávajícími a přistupujícími zeměmi EU, stejně jako zvyšovali konkurenceschopnost evropských podniků na globálním trhu.

Ostatně vždy se nám zdálo, že snaha o harmonizaci přímých daní v unii není ničím jiným, než snahou evropské levice daně zvyšovat. Nyní se stala tato snaha otevřenou a navíc je doprovázena nepřijatelnými výhrůžkami. A to už vůbec nehovořím o tom, že bychom měli kromě snahy o snižování daňové zátěže uvažovat o změně celkového přístupu, totiž stanovovat nejvyšší daňovou sazbu místo dosavadního stanovování sazby nejnižší. Je bytostným národním zájmem České republiky ponechat si i nadále daňovou kompetenci na národní úrovni jako hlavní předpoklad hospodářského růstu a nedopustit, tentokrát řízené, zaostávání přistupujících zemí. Řekněme ne trvale udržitelné chudobě!