Článek

Merkelovou nechtěli. A vládne znovu

6.2.2010 | Lidové noviny | Sdílet

"Nikdy jsem neměl o své budoucnosti tak jasno jako dnes. Buď budu premiérem, nebo odcházím."

Jak se vám žije s tím, že vaše budoucnost je, mírně řečeno, poněkud nejistá?

Ale právě naopak. Nikdy jsem neměl o své budoucnosti tak jasno jako dnes. Buď budu premiérem, nebo odcházím.

 

Litujete, že jste loni, když padla dohoda o předčasných volbách, impulzivně složil mandát a rozhodl se "vykolíkovat si vlastní hřiště"? To jste si chtěl založit vlastní parlament?

To vůbec nebylo impulzivní, ale promyšlené! Fakt je, že novináři to nepochopili vůbec a ODS jen částečně. Zřejmě jsem to málo vysvětloval. Za prvé jsem - poté, co Jiří Paroubek poněkolikáté v kariéře o 180 stupňů otočil a zrušil dohody - chtěl dát najevo, že jsem jiný než on. Protože zvenčí to vypadá, že za všechno dění v politice jsou odpovědní ti dva pantátové ze dvou velkých stran. Ale já přece ctím dohody a držím slovo. V té chvíli, kdy Jiří Paroubek porušil už třetí dohodu, jsem si řekl dost, tuhle hru s ním dál nehraju.

Za druhé tady byla situace ve sněmovně. Je přece jasné, že od této sněmovny pro občany už nic dobrého nepřijde. Fakticky měla už dávno skončit, a co se tam děje, je ostudná exhibice. Úplně se vytratila racionalita a odpovědnost. Nechtěl jsem se zuby nehty držet poslaneckého mandátu, jen kvůli možnosti předvádět se před televizními kamerami. Ostatně ti, kteří to tak rádi dělají, by se měli někdy jít podívat, jak to vypadá z galerie pro veřejnost. Já jsem to udělal - a není na nás pěkný pohled. To říkám sebekriticky.

Za třetí jsem po letech ve vládě a několikaměsíčním podivném politickém vakuu cítil potřebu dát dohromady vlastní stranu. Zjistit si osobně názory členů, povzbudit týmového ducha. I teď, místo abych seděl ve sněmovně, objíždím ideové konference. To je, myslím, daleko lépe využitý čas.

 

Jenže jste se tím stal neviditelným, uzavřeným politikem v obklíčení.

Ted už vůbec, to se jen špatně koukáte. Nebyl jste včera v Budějovicích na ideové konferenci, nebyl jste skoro nikde. Šlape nám to. Nejsme v defenzivě. Samozřejmě, pokud se média zajímají spíše o hádky ve sněmovně než o rozbory a důsledky programů, můžeme působit pasivně.

Ale v něčem se trochu trefujete. Na podzim jsem opravdu váhal, jestli do toho jít. Asi tři týdny jsem přemýšlel, zda to má smysl, jestli můj obraz není natolik poškozený, abychom mohli vyhrát. Jestli nejsem natolik spojený s Paroubkovou politikou, že lidé prostě znechuceně odmítnou obě velké strany, protože nebudou chtít rozlišovat, kdo za ten marast může. Tehdy oprávněně mohl vzniknout dojem, že to balím. Ten pocit má samozřejmě určitou setrvačnost. Ale jsem zpátky a jdu do toho naplno.

Ta defenziva je ale pouze mediální a já věřím, že jak se budou blížit volby a novináři začnou více a více rozebírat, jakou budoucnost jim jednotlivé strany chystají, budeme ve výhodě.

 

To přece dělají noviny neustále. Proč byste měli být ve výhodě?

Protože ta alternativa snad nikdy nestála takto jasně a jednoduše. Ve volbách půjde o jedinou věc. Máme před sebou dvě cesty. Jednu odpovědnou, jednu neodpovědnou. Jedna vede k prosperitě, druhá k bankrotu. Pokud se média začnou zabývat tím nejpodstatnějším, totiž tím, že si žijeme nad poměry, že utrácíme daleko více, než si můžeme dovolit, že projídáme budoucnost našich dětí, pak by ten odklad voleb mohl být přece jen v něčem dobrý.

 

Zpětně viděno, přecenil jste síly? Nebylo pošetilé chtít s tak vratkou koalicí prosazovat tolik věcí naráz, od zdravotnictví a penzí přes daně a justici až třeba po americký radar?

Nám se povedlo udělat poměrně hodně věcí. I díky mé tvrdohlavosti. Byla to zběsilá jízda, na které jsme politicky hodně vykrváceli, ale nešlo to jinak. Nemohli jsme váhat, to bychom neprosadili vůbec nic. Churchill říkal: Když chcete projet peklem, tak se nezastavujte.

 

Proč jste pořád tak napružený na novináře?

Myslím, že žádný český politik nebyl vystaven takovému šmírování. Nehroutím se, ale nesmí to odnášet rodina. Mého staršího kluka málem uštvali, psali o něm neuvěřitelné věci, a kdyby nejel studovat ven, tak opravdu nevím. Holky naštěstí nechali být. Když se vám téměř vlamují do baráku, když vám lezou do poštovní schránky, když vám dokonce prohrabují koš s odpadky, to je pak těžké udržet si dobrou náladu a vstřícný přístup. Překročilo to nějakou únosnou hranici.

S Lucií jsme se rozhodli, že nedovolíme, aby do toho jakkoli zatáhli Nicolase. Já to prostě nedopustím, i když to znamená zasáhnout silou. Někteří papaláši chodí furt s ochrankou, asi aby se cítili důležití. Já ji nepotřebuji, ale znamená to, že musím dítě bránit sám. Některé věci mě mrzí, ale když jde o mé blízké, jednám spíš jako otec než jako politik.

 

Na konferenci v roce 2005 jste předváděl ODS jako otevřenou stranu s novými tvářemi. Loni v prosinci bylo opět půl roku do voleb, ale hádáte se, před hotelem stojí auta s "papalášskými" SPZ, členové platí v baru hrstí pětitisícovek. Jako by se ODS vrátila do raných 90. let, do časů Petra Macha, Petra Čermáka a mercedesu od Helbigů.

Je pravda, že kongres nám pár procent ubral, prát špinavé prádlo v přímém přenosu je politická sebevražda. To si prostě někteří lidé ve straně neuvědomili nebo nechtěli pochopit.

Ale v tom zbylém jste úpě vedle. Kdybyste se podíval na ideové konference vize 2020, viděl byste, kdo všechno tam vystupuje. Že na konferenci o boji s korupcí vystoupil David Ondračka z Transparency International, to by bylo dříve nemyslitelné. Co se týká těch "kmotrů" a "velrybářů", takoví lidé jsou v každé straně na světě. Přitahuje je moc a výhody, které z ní mohou mít. Vůbec mě to netěší, ale nedělejme si iluze, že to bude někdy jinak. Podstatné je, aby neměli rozhodující slovo při tvorbě politiky, aby nerozhodovali v těch nejvyšších patrech. Teď mám konečně na ODS čas, objíždím regiony a dělám pořádek.

 

Regiony a místní sdružení jsou největší problém?

No samozřejmě, vždycky byly. Mě místní sdružení ODS nechtělo od počátku. Teprve když jsem v roce 1996 vyhrál senátorské volby, začali mne brát vážně.

Nedělal jsem takovou tu klasickou kariéru, že se dohodnete s tím a tamtím, zajišťujete si podporu a stoupáte po stranickém žebříčku. Prosadil jsem se sám. Novináři psali, že "Topolánek má štěstí", ale já jsem si to šíleně odpracoval, žádné "štěstí".

Štěstím nebylo ani zvolení Klause prezidentem v době, kdy jsme měli jen 58 hlasů ve sněmovně. Dnes se zapomíná, jak beznadějně to vypadalo, když na podzim 2002 Václav Klaus tu kandidaturu ohlásil. Kdyby se mi nepovedlo dostat ho na Hrad, zařízli mě hned.

Takže žádné štěstí. Štěstí měl Karel IV., když mu neustále umírali a odpadávali protivníci. Já to mám přesně naopak. To se táhne už od kongresu ve Františkových Lázních v roce 2002, kdy mne vlastně nikdo za předsedu nechtěl a byl jsem vybrán jako jakési dočasné řešení. Úplně stejně jako Angela Merkelová: zvolili ji, protože se kluci nemohli dohodnout, kdo z nich to po Kohlovi převezme. Jenže podceňovaná Angela jim ukázala - prosadila si svého prezidenta, vyhrála nad favorizovaným Schröderem, zvládla v čele vlády krizi, ustála i tu nešťastnou velkou koalici...

Aniž bych se chtěl srovnávat s Angelou Merkelovou, tak v tomto jsme si hodně podobní. Píše se, že jsem vyhrál sedmery volby. Ve skutečnosti jich bylo 11! Prohrál jsem - s výpraskem - jen senátní a krajské na podzim 2008.

 

A teď prostě jen věříte, že se vracíte na vítěznou vlnu?

Samozřejmě. Vyhráli jsme evropské volby - byť uznávám, že jsme v nich dostali bonus za tu dýku do zad během předsednictví. Vůbec to není tak, že ODS tyhle volby musí prohrát. Naopak! Vyhrajeme a sestavím vládu s rozumnými partnery.

 

Nebo taky ne.

Nebo půjde ODS do opozice a já předám vedení někomu jinému. To je přece úplně logické a ve světě normální. Pouze u nás jaksi není zvykem, že předseda automaticky odchází poté, co v parlamentních volbách nevybojoval vládu. Vedu stranu osm let, což se tady nikomu kromě Klause nepovedlo. A nikdo, ani Klaus, toho nevyhrál tolik, co já.

« zpět na přehled článků