Článek

Na svou nevěru nejsem hrdý

24.10.2009 | Víkend Dnes | Sdílet

"Myslel jsem si a dodnes si myslím, že politika musí být založená hlavně na hodnotách a jejich obraně. Máme univerzální hodnoty, které platí, ať už jsi v politice nebo jinde. Mojí největší deziluzí je, že tohle často v politice neplatilo. A mě to vede k otázce, zda tuhle práci chci ještě vůbec dělat."

Kněz Zbigniew Czendlik se ptá ve své ZPOVĚDNICI. Jeho rozhovory mají nakousnout témata, na která v jiných rozhovorech většinou nezbývá místo. Tentokrát si vybral politika Miroslava Topolánka.

To, že je Mirek Topolánek tvrdý a statečný chlap, jsem věděl. Takový jsem očekával i náš rozhovor. Zapnul jsem diktafon a po několika větách jsem šel "do kolen". S takovou upřímností se často nepotkávám ani ve skutečné zpovědnici. Mluvil jsem s člověkem s křehkou duší, politikem, který má svědomí. To jsem nečekal.

 

Co ty a Bůh?

Moje víra je hluboká. Nemohl bych dělat to, co dělám, a nemohl bych to dělat tak intenzivně, kdybych neměl víru.

 

Jsi z křesťanské rodiny?

Moji rodiče byli pokřtění, ale oba ateisté. Já ateista nejsem, jsem člověk víru hledající. Mám ji pod kůží. Možná tě překvapím, ale uvažuji o tom, že se nechám pokřtít, což v mém věku a s mým postavením není jednoduché. Jsem dítě komunismu - tehdy jsme toužili po svobodě a zároveň nevěřili, že by nám ji církev mohla nahradit. Byla pro nás svázaná doktrínou. Víra však musí být přirozená a dobrovolná, měla by dávat naději, ne příkazy a direktivu.

 

Je v politice vůbec prostor na nějaké hlubší hodnoty?

Myslel jsem si a dodnes si myslím, že politika musí být založená hlavně na hodnotách a jejich obraně. Máme univerzální hodnoty, které platí, ať už jsi v politice nebo jinde. Mojí největší deziluzí je, že tohle často v politice neplatilo. A mě to vede k otázce, zda tuhle práci chci ještě vůbec dělat.

 

Někdy to vypadá, že lež a nedodržení slova jsou běžným pracovním nástrojem politika.

Zibi, něco ti řeknu. Jsem člověk, který když dá slovo, za každou cenu ho drží. Ale stalo se mi, že jsem ho z objektivních příčin dodržet nemohl. Třeba u dohodnuté koalice mezi KDU-ČSL, ODS a ČSSD v roce 2006. Šel jsem na výkonnou radu, která mi návrh neposvětila, a tak jsem volal Jiřímu Paroubkovi: Pane předsedo, nemůžu dodržet naši dohodu, protože výkonná rada rozhodla jinak.

 

Musel jsi ustoupit.

Já nikdy neustupuji, z principu. Nebudu uhýbat zlu, nebudu uhýbat nátlaku a vydírání. Vím toho o politice hodně. A v ní není nejhorší to, co nevíš. Tam je nejhorší to, co víš. Jakmile poznáš vyšší patra politiky, tak bys měl mít, nebo spíš musíš mít nějaký hodnotový žebříček, abys ji vůbec mohl dělat. Protože politika tě ničí. Ničí hodnoty. Kompromisy v ní se špiníš, ať chceš nebo ne.

 

I tvoje manželství s Pavlou kvůli tomu ztroskotalo?

Myslím si, že ano. Člověk udělá spoustu chyb, třeba je nevěrný, má mimomanželský vztah. Takové věci se dají normálně řešit. Ale v politice problémy umocňují a vyhrocují média, bulvární speciálně. Já mám Lucii strašně rád, mám rád Nika. Valaši mají velké srdce. Tam se vejde hodně žen a hodně dětí. Nakonec jsem dal přednost novému vztahu, bylo to složité rozhodnutí. Udělal jsem ho, a v žádném případě nelituji.

 

Každý poslanec slíbí věrnost naší zemi. Když sám nedokáže být věrný, nedevalvuje to trochu i jeho poslanecký slib?

Byl jsem nevěrný a nikdy jsem na to nebyl hrdý. Naše společnost je v tom velmi svobodná a tolerantní. Já bych řekl, že až moc. To má vliv i na mě, podobně jako má vliv moje selhání na chování společnosti. Proto je důležité hledat ideály a vzory mimo politiku a nepodléhat obecným trendům.

 

Za jaké věci se stydíš?

Za spoustu věcí. Jsem člověk, co neúmyslně ublížil řadě lidí. Stydím se však spíš za věci, které jsem neudělal. Že jsem více nebránil pravdu a spravedlnost. Člověk se pořád za něco stydí, a kdyby tomu tak nebylo, bylo by to špatné. Mám pocit, že u některých mých politických konkurentů tato základní vlastnost chybí.

 

Chtěl bys něco napravit?

Některé věci napravit nejdou. Napravit vztah s otcem, když už je mrtvý, je složité. Měli jsme zvláštní vztah, který nechci popisovat. V momentě, kdy jsme si začali rozumět, už měl rakovinu a umíral. Tehdy jsem měl být míň hrdý, respektovat ho, být tím, kdo přijde. To jsem neudělal, a nedá se to vrátit. Mrzí mě, že jsem v době, kdy moje maminka byla nemocná, s ní byl jenom jednou týdně a ne víckrát. Mrzí mě spousta věcí. Když se člověk začne pitvat v tom, co měl udělat a neudělal, tak je to na psychiatra. Musíš mít sílu se zvednout a jít dál. Není hanba upadnout, hanba je zůstat ležet. I na to potřebuješ víru.

(Autor: Zbigniew Czendlik)

« zpět na přehled článků