Aktualita

XX. Ekonomické fórum v Krynici - Krize rozpočtu? Ne, Krize hodnot!

10.9.2010 | Sdílet

Rozšířené znění příspěvku:

Krize rozpočtu? Ne, krize hodnot!

Děkuji organizátorům za pozvání. Začnu hned zostra.

První teze mého projevu: Evropa zemře na politickou korektnost = skrývanou pravdu, či milosrdnou lež.

Mám tu mluvit o evropské finanční perspektivě. Základní osou mého příspěvku má být přirozeně se nabízející dilema: inovace, nebo infrastruktura? Je to hamletovská otázka, bez pochopení obsahu těchto slov a situace, ve které Evropa je, je to však otázka bezcenná.

Druhou tezí mého příspěvku je: lepší infrastrukturu a inovaci potřebuje Evropská Unie jako instituce, není to o jednotlivých státech a projektech.

Jsme v krizi. To všichni víme. Jde o to, jestli všichni stejně vnímáme její rozměr a příčiny. Domnívám se, že nejde jen o aktuální krizi. Dokonce ani jen o momentální rozpočtovou krizi, a to jak na národních, tak na evropské úrovni. Ani si nenamlouvejme, že řecká katastrofa je jen důsledkem špatné národní politiky, násobené globální ekonomickou krizí. Všechna tato tvrzení jsou pravdivá. Ale zároveň naprosto nedostatečná k pochopení hloubky krize, v níž se nacházíme.

Naše krize není pouze krizí aktuální politiky a ekonomiky. Je krizí filosofie. Je krizí státu blahobytu. Krizí konzumerismu. Krizí postmoderní ideologie nároků a práv, která dostává přednost před starými dobrými hodnotami svobody a odpovědnosti. Je to krize duchovních a mravních hodnot, které stály u zrodu naší civilizace.

Teze číslo tři: nejsme v krizi rozpočtové, ale v krizi hodnotové.

Po tomto úvodu již zřejmě tušíte, jaká bude má odpověď na ono dilema inovace versus infrastruktura. Zásadní změny infrastruktury Evropské Unie jsou nutné. Nicméně ještě daleko důležitější je inovace Evropské unie a vůbec evropského myšlení. Onou inovací je pro mě ovšem návrat k původním hodnotám. Určitě jsem pro změnu. Ale onou změnou myslím spíše „restore“ než „restart“.

Přece jenom krátce k tématu financování EU. Jistě vás nepřekvapí, že mám na tuto změnu zcela opačný názor, než Evropská Rada, nebo Komise. Návrh řešit potíže evropského rozpočtu novou evropskou daní, je škodlivý a protisměrný. A je vcelku jedno, jak by ta daň byla konstruována. Řešením musí být především, ale nejenom škrty v evropském rozpočtu. Jeho objem v žádném případě nesmí překročit ono jedno procento hrubého domácího produktu EU a naopak by se měl snižovat. Když šetří národní státy, musí šetřit i Unie.

Společná zemědělská politika musí být výrazně redukována. A to jak v absolutních číslech, tak co se týká jejího relativního podílu na výdajích EU. Je absurdní nesmysl, abychom se v době, kdy se potýkáme s nadprodukcí potravin, řídili poválečným strachem z hladu a dnes spíše strachem ze zemědělské lobby. Na druhé straně, když budou naše pole plná řepky pro bionaftu, křoví pro pálení a solárních panelů pro elektřinu, pro obilí, brambory a kukuřici už tam moc místa nezbude. Dvacet procent výměry pro energetické účely musí stačit. I v minulých stoletích potřebovali farmáři dvacet procent pro krmivo pro koně, tedy taky pro energii…

Výdaje z fondů EU musí jít primárně na podporu konkurenceschop­nosti firem a lidí, než zemí a regionů. To znamená zejména na inovace, moderní technologie, na vědu a výzkum. Jsem s výhradami i pro zachování kritérií soudržnosti, kdy chudší regiony dostávají více. Nesmí to však vést k plýtvání, k tomu, že se peníze z fondů EU využívají extenzivně, jako jakýsi dodatečný zdroj slábnoucích, plýtvavých rozpočtů. Zkrátka jako peníze na přilepšenou. Protože co se stane, až tyto příjmy vyschnou? Odvykací kúra drogové závislosti na dotacích je bolestná a hrozí recidiva.

U dopravní infrastruktury platí opak. Musí se podporovat celoevropské projekty, které mají význam pro propojení, pro celkový růst a prosperitu Unie. Místní stavby, obchvaty měst, musí platit národní vlády. Nemluvě o takových ekonomických nesmyslech, jako je stavba dálnice odnikud nikam napříč Kanárskými ostrovy za evropské peníze.

Teze číslo čtyři: návrat k obezřetnosti. Efektivní využití je důležitější, než objem zdrojů.

Mluvíme-li tedy o infrastruktuře, mám já na mysli především inovaci a redukční dietu zbytnělé infrastruktury EU. Dobývaní renty (seeking rent) byrokratickým aparátem EU je stejně škodlivé jako dobývaní renty příjemci dotací. To ale nestačí. Musíme se řídit jinou filosofií, než doposud. Musíme se vrátit. Evropská unie se podle mého názoru fatálně odchýlila od svých ideových východisek, které stály u zrodu Společenství uhlí a oceli. Tehdy se věřilo, že volný trh, kontrola válečných komodit a férová spolupráce je hlavním nástrojem pro růst prosperity i udržení míru. Nyní jako bychom se propadali o desítky a dokonce stovky let zpět. K socialismu, k merkantilismu, k malthuziánským bludům. K filosofiím bídy, nevědomosti, nenávisti, strachu. Jak jinak si vysvětlit, že Evropská unie se místo otevírání uzavírá před světem? Ba dokonce, že se některé členské země EU uzavírají před jinými členskými zeměmi? Jak jinak si vysvětlit, že místo víry ve vlastní svobodu a odpovědnost, se snažíme urvat co nejvíce ze společného koláče? Někdo ze společné zemědělské politiky, někdo ze strukturálních fondů? Jak jinak si vysvětlit, že místo spořivosti – která je ctností jak bohatých, kteří chtějí bohatými zůstat, tak chudých, kteří se chtějí stát bohatými – přerozdělujeme dnes v Evropě více, než vyprodukujeme? Toto jsou hry s nulovým, či dokonce záporným součtem. My se musíme vrátit k hodnotám, které daly Evropě velikost.

Teze číslo pět: Stojíme na křižovatce.

Návod na úspěch je prostý, byť politicky obtížně realizovatelný. Musíme skoncovat s neblahou ideologií státu blahobytu, musíme přestat konzumovat více, než vyprodukujeme. Musíme odložit naši spotřebu a část současného bohatství investovat do naší budoucnosti. To je hra s kladným součtem. Pokud se tedy dobrovolně nerozhodneme trochu zchudnout, bude pro nás pád říše římské nejenom vzpomínkou na studia historie.

Toto je inovace! Toto je cesta. Samozřejmě že tato inovace nebude dokonale účinná, pokud neproběhne na všech úrovních, od celoevropské, po individuální. Inovace musí přijít v nové rozpočtové perspektivě EU, která musí klást daleko větší důraz na efektivitu, než na objem rozpočtu. Inovace musí přijít v politice národních vlád, regionů a municipalit, které se musejí vrátit k paradigmatu aspoň střednědobě vyrovnaných a ještě lépe přebytkových rozpočtů. Inovace musí přijít v oblasti vzdělání a rodinné výchovy: tolerance, či dokonce podpora žití na dluh musí být tabu. Inovace musí přijít v sociální politice. Nesmí být výhodnější nepracovat, nesmí být podporována kultura nesplatitelných dluhů, neexistuje automatický a nekontrolovaný nárok na pomoc bez aktivity.

Můžeme jít touto cestou vzhůru, nebo pokračovat po té dnešní do pekel. Třetí cesty není. Když touto cestou nepůjdeme, tak někteří zkrachují. Či se dostanou do područí silnějších. Německá vláda už to řekla jasně: za naši pomoc můžete zaplatit ztrátou hlasovacích práv. Německo už nechce být záložnou a dojnou krávou EU a chce své pohledávky takříkajíc kapitalizovat. Dal bych přednost hledání společných východisek, které dlouhodobě prospějí jak Němcům, tak Řekům, či Čechům. Východisek založených na staré dobré protestantské etice, jež zrodila liberální kapitalismus.

Německé návrhy jsou zjevně vyvolány frustrací nad tím, že v rámci EU a eurozóny nefunguje kontrola dodržování pravidel, že některé vlády podvádějí a ani ratingové agentury včas nevarují před hrozbami. Přičemž Němci vcelku realisticky neočekávají nějaké zázračné zlepšení. To nepřijde s tužší kontrolou. Nepřijde ani se sebelépe promyšlenou změnou infrastruktury. Nepřijde se sebesofistiko­vanější regulací. Řešení je naopak v deregulaci. Ve větší svobodě a tím pádem i větší odpovědnosti. Čím více se státy i jednotlivci spolehnou sami na sebe, tím menší bude prostor pro podvody a plýtvání. Řešení prostě musí přijít zdola a ne shora.

To, co selhalo, nebyla pouze kontrola. Selhala samotná filosofie apriorních nároků. Když je něco zdarma, hrozí vždy zneužití. Ať už se jedná o státy, či jednotlivce. Po neodvratném selhání přichází deziluze a extrémní návrhy. Je to smutná spirála. Zbavení odpovědnosti přináší růst neodpovědnosti a volání po ještě větším omezení svobody. Ať už jde o hlasovací práva států, či o exekuce nepřizpůsobivých občanů.

Teze číslo šest: neselhal liberální kapitalismus, selhal stát blahobytu.

Navrhuji opačnou cestu. Více svobody a odpovědnosti. Méně poručníkování a přerozdělování. Nahrazení konzumního životního stylu filosofií odložené spotřeby. Upřednostnění budoucnosti před přítomností.

V tom spočívá moje představa inovace EU. Od toho pak odvozuji i změnu infrastruktury. Tedy ani drahá společná zemědělská politika a štědré strukturální fondy, ale ani nové evropské daně či naopak rabaty pro bohaté země. A důsledné uplatňování principu subsidiarity, rovnosti práv a povinností, konec vší diskriminace, ať negativní či pozitivní. Status quo, upocený kompromis, případně válcování silou je prohrou pro všechny.

Teze číslo sedm: diskuse o rozpočtu je fakticky diskusí o budoucnosti EU.

Tak a to je vše, co jsem chtěl říci. Na závěr mi ještě dovolte ocitovat slova našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka: „Státy se udržují ideály, na kterých vznikly.“ Platí to jistě i pro civilizace. Evropa je civilizací svobody. S ní stojí a padá její velikost, její prosperita, její bezpečí. Nevěřím na nové hodnoty. Věřím, že pro nás jsou nejlepší ty staré. Jen je musíme umět vždy stále znovu interpretovat, aplikovat v nových podmínkách, znovu a znovu v každé generaci vybojovávat. To je jediná inovace, kterou potřebujeme.

« zpět na přehled aktualit