Aktualita

Svoboda je víc než jistota

25.1.2010 | Sdílet

Nám k úspěchu nestačí pouze korigovat socialismus konzumní společnosti. Nám nestačí bránit největším excesům levice. My musíme napadnout tezi, že cílem je maximalizace okamžité spotřeby, v samém jejím základu. Tato teze je amorální a pochybná. Vede lidi k falešným iluzím a nesplnitelným přáním, vede společnost k vršení dluhů, vede nás do bludného kruhu neuspokojitelných požadavků a neoprávněných nároků, z nějž není východisko. Zlo má jméno: spotřeba na dluh

Naším cílem je maximalizace budoucích zisků. Naším cílem je neprojídat vše, co vytvoříme a ještě se zadlužovat, ale naopak investovat část našich zdrojů do budoucnosti. Naším cílem je odložená spotřeba.

Pokud chceme dosáhnout zdravých veřejných financí – a to skutečně a důsledně chceme – pak je naprosto nutné nejprve změnit společenské klima. Světová ekonomická krize nás v tom popohání, protože nám natvrdo ukázala, jak je tento problém akutní. Zároveň nám dává do rukou argumenty. Nenechme si je z těch rukou vyrazit. Nenechme si namluvit, že krizi způsobil nedostatek regulace, nedostatek státu, nedostatek subvencí.

Tuto krizi zcela jednoznačně způsobilo žití na dluh nastartované poručníkovským státem. Je absurdní, nemorální a doslova drzé, když socialisté v reakci na krizi přicházejí s programem nových regulací, dalšího zvětšování státu, ještě rychlejšího růstu dluhů. Chovají se ke státním financím jako ten příslovečný tchoř, který vlezl do králičí nory a prohlásil: smrdí to tu a já se odtud nehnu, dokud odsud ten smrad nevyženu.

K ozdravění vzduchu ve veřejné sféře nám ovšem nepomůže žádný deodorant. Musíme toho roztahovačného tchoře vyhnat. Musíme se vrátit k přirozeným zásadám, kterými jsme se jako konzervativci řídili dávno před jeho objevením.

Jako konzervativci se řídíme heslem, že Úspory jsou víc, než dluhy. Toto heslo platilo po tisíce let. Po tisíce let lidé odsuzovali rozmařilé dlužníky a chválili prozíravé hospodáře. Etapy, kdy tomu bylo naopak, byly v dějinách relativně krátké, končily špatně a moudré knihy pro ně mají pouze slova opovržení. Chceme, aby životní etapa naší společnosti skončila stejně?

Po tisíce let lidé mysleli na své potomky, mysleli na to, aby jim měli co odkázat. I my se musíme vrátit k heslu, že budoucnost je víc, než přítomnost. Nebo se snad chceme do dějin zapsat jako civilizace, která vydělávala více, než kterákoli jiná před ní, více, než kterákoli jiná na planetě, ale byla natolik rozmařilá, že svým dětem odkázala pouze dluhy?

Po tisíce let lidé uznávali systém legitimních práv. Práv založených na mravnosti, na tradici, na rozumných proporcích. Ty, kteří vznášeli své nároky nad rámec těchto přirozených práv, považovali ostatní buď za blázny, nebo za uchvatitele. Chceme být společností, která zruší tento řád? Která umožní a posvětí vznášení nároků bez omezení, bez legitimity, bez logiky? Nebo se naopak vrátíme ke starému dobrému heslu, že právo je víc, než nárok (?)

Socialismus je založen na popření všech tří těchto starých, zdravých, morálních postulátů. Jeho postuláty znějí orwellovsky: populismus je síla, neodpovědnost je naděje, demagogie je jistota.

Dlouho kvůli tomu společnost právem pokládala socialisty za blázny. V éře masmediální demokracie, v éře rychlých soudů a krátké paměti, v éře všeobecného volebního práva, ale klesajícího zájmu občanů o věci veřejné jsou z nich nebezpeční uchvatitelé. Uchvatitelé, kteří za sebou mají velký korupční volební potenciál a jsou si toho dobře vědomi. Odtud jejich drzost a výsměch morálce i zdravému rozumu.

Naším problémem není technika ozdravění veřejných financí. Tu máme zpracovanou do detailů a o tom tu dnes ještě bude řeč. Naším problémem je ona změna společenské atmosféry, ono odmítnutí konzumu na dluh. Musíme umět lidem předkládat pravdivé, srozumitelné a burcující informace o skutečném stavu věcí. Takové, které je povedou k zamyšlení, které v nich probudí jejich smysl pro odpovědnost, starost o budoucnost a morálku. Takové, jež potřebují ke správnému rozhodnutí.

Podívejme se tedy na srovnání pár faktů, které názorně ukazují, v čem je rozdíl mezi naší a socialistickou politikou. Mezi politikou odpovědnou a neodpovědnou. Mezi politikou odložené spotřeby a politikou konzumu na dluh. Mezi politikou zaměřenou na budoucnost našich dětí a politikou zaměřenou jen na přítomný volební zisk.

Co říkáme MY a co říkají ONI?

MY říkáme, že cestou z krize je snížení mandatorních výdajů státu a naopak nechceme zvyšovat lidem přímé daně. Oni tvrdí, že mandatorní výdaje se mají dále zvýšit a lidé za to mají platit státu větší daně. Podívejme se na tato tvrzení v číslech.

V loňském krizovém roce vydal stát na mandatorní výdaje 95 % svých příjmů.

Povinné výdaje tak požraly téměř veškeré příjmy státu. Vše ostatní – investice do dopravy, do školství, do zdravotnictví, na provoz policie a soudů, na provoz státu atd. už bylo de facto na dluh.

Kdybychom chtěli vyrovnat deficit rozpočtu ve výši přes 192 mld. korun prostřednictvím vyšších přímých daní, musely by vynést více než dvojnásobek, než reálně vynesly! Což je naprostý nesmysl. Kdybychom ho chtěli vyrovnat škrty v mandatorních výdajích, stačilo by je snížit zhruba o pětinu. Což zní tvrdě, ale MMF po bankrotujících státech požaduje i více.

Problémem samozřejmě je, že růst dluhů, který chtějí socialisté dále urychlit, dalece překonává možnosti firem a občanů lepit díry v rozpočtu odvodem vyšších daní. Vždyť pouhé úroky z našeho dnešního více než bilionového dluhu činí 77 mld. korun a spolykaly tak téměř polovinu (45 %) příjmů státního rozpočtu z přímých daní.

Je tedy rozhodně lepší nemít dluhy, než marně doufat, že tyto dluhy někdy zaplatí vyšší inkaso daní. Zvláště v čase krize, kdy je povinnost placení dluhů jistá, zato inkaso daní nejisté.

Pravdu proto máme my, když říkáme, že úspory jsou víc než dluhy. Ostatně máme na své straně i prezidenta, premiéra a ekonomy. Jsem přesvědčen, že musíme mít na své straně i média. Nebo je přinejmenším nemůžeme mít proti sobě. Je řada jiných věcí, kde nás mohou novináři právem kritizovat. Ale ne zde.

Za druhé MY říkáme, že je nutné omezit naši aktuální spotřebu, odložit její část a investovat ji do budoucnosti. ONI oproti tomu tvrdí, že cestou z krize je zvýšení okamžité spotřeby, ať to stojí, co to stojí. Co říkají čísla?

Naše okamžitá spotřeba je taková, že krize, nekrize, nakupujeme o čtvrtinu více potravin, než spotřebujeme. To znamená, že potraviny za nějakých 60 miliard korun končí každý rok v popelnici. Skutečně potřebujeme motivovat občany k vyšší spotřebě?

Kdyby se nám naopak podařilo, aby lidé místo plýtvání potravinami ukládali tyto prostředky na své penzijní připojištění a životní pojištění svých dětí, pak by to bylo kolem 6000 korun na každou osobu v domácnosti ročně. Při výnosu 7 %, tedy stejném, kolik stojí stát obsluha jeho dluhu, by to za čtyřicetiletou dobu pojištění vyneslo rentu 1.200.000 korun, tj. pětinásobek vložené sumy.

Kdyby stát ve formě opt outu z penzijního pojištění úlevy přidal každému, kdo takto odloží svou nadbytečnou spotřebu, dalších 500 Kč za měsíc, pak by ona renta činila 2 400 000 korun. Pokud by takto začal spořit třicátník, do penze odešel v 70 letech a pak se dožil předpokládaných 90 let, dostával by příplatek k penzi přes 20 000 měsíčně, respektive 248 tisíc za rok…

Toto je kouzlo odložené spotřeby. Tolik vyděláte, když nebudete plýtvat potravinami a když vám stát přidá stejnou částku, kterou takto sami ušetříte. Na začátku je rozumně investovaná pětistovka měsíčně, na konci 20 000. Takovou rentu získáte, když se budete řídit receptem ODS.

A co získáte, když se budete řídit radou ČSSD, která zní dluhy místo úspor? Třináctý důchod ve výši ubohých 3 000 korun by zvýšil státní dluh asi o 6 miliard. Za čtyřicet let odvedeme jen na úrocích z této jednorázově vyplacené 16, 8 miliardy (pokud se kvůli vyšším dluhům nezvýší úroky). A samozřejmě tu pořád bude dluh 6 mld. Protože na nic víc, než na placení úroků stát rozhodně mít nebude, pokud nezměníme onen socialistický tren­d.

Takže na 13. důchod vyplácený ve výši tří tisíc korun připadne za čtyřicet let v povinnost zaplatit 11 400. Na počátku byl třináctý důchod, tedy okamžitá spotřeba místo úspor. Na konci srovnávacího období je tu nový dluh s příslušenstvím ve výši téměř 23 miliardy korun.

Máme tedy pravdu, když říkáme, že budoucnost je víc, než přítomnost a prosazujeme odloženou spotřebu. Naše odložená spotřeba vynese každému poplatníkovi slušnou rentu. Socialistické rozhazování přináší jen dluhy a dluhy z dluhů.

Za třetí MY říkáme, že se musí šetřit na černých pasažérech, že se musí zabránit zneužívání sociálních dávek. ONI tvrdí, že stát „nemá šetřit na lidech“. Jinými slovy, že mají zůstat přinejmenším zachovány současné vysoké sociální nároky, bez ohledu na jejich oprávněnost. Co na to čísla?

Naše reformy, které sice nebyly zcela podle našich představ, ale přesto byly nejvýraznější od počátku 90. let, postihly černé pasažéry a ušetřily přinejmenším 90 miliard zbytečných mandatorních výdajů. To je zhruba stejná suma, jakou nás stojí obsluha státního dluhu.

Samozřejmě bychom chtěli jít s reformami dále. Nicméně už oněch 90 uspořených miliard může stát díky nám využít na něco lepšího. Třeba o ně snížit deficit. Nebo je dát na vzdělání, na studentské půjčky, na investice do vědy a výzkumu.

Naopak socialisty zaviněná expanze neoprávněných nároků, nám „nadělila“ onen státní dluh. Dluh, který i kdyby se od zítřka přestal zvětšovat, nás během patnácti let donutí zaplatit celou jeho výšku jen na úrocích. Bilion, sto padesát pět miliard, které bychom mohli mít a nebudeme mít.

Máme pravdu, když říkáme, že právo je víc, než nárok. Opravdu, co je víc? Přes bilion korun investovaných během patnácti let do naší budoucnosti? Nebo vyhozených na úrocích z dluhů za neoprávněné nároky? To je rozdíl mezi politikou ODS a politikou ČSSD. Rozdíl mezí sázkou na úspory, budoucnost a právo a sázkou na dluhy, přítomnost a nároky.

Samozřejmě, socialista vám bude tvrdit, že dluhy se nikdy neplatí a že je časem relativně sníží růst HDP a nakonec požere inflace. Něco takového, jako dnes Paroubek už říkal feldkurát Katz: „To se nám to hoduje, když nám lidi pučujou peníze“. Ale každá legrace jednou končí. Jakmile dluhy a jimi způsobená inflace přesáhnou určitou mez, příliv peněz vyschne. Pak přijde státní bankrot, kuratela Mezinárodního měnového fondu a škrty mandatotních výdajů, včetně penzí a platů státních zaměstnanců ve výši desítek procent.

Takový scénář ODS zásadně odmítá. A dnes tu jsme proto, abychom mu zabránili. Máme vlastní scénář. Scénář, který je dlouhodobě pro občany České republiky daleko výhodnější, než momentální lákadla ČSSD.

I sociální demokraté pochopili, že ozdravění veřejných financí, o kterém před rokem 2006 nechtěli ani slyšet, je tématem dne. Proto i oni o něm hodně mluví. Ale nic pro to nedělají. Naopak. Zatímco jejich návrhy zvyšující mandatorní výdaje jsou krutou jistotou, zvýšení příjmů formou vyšších daní dávají pouze falešnou naději.

ODS ví, že základem dlouhodobého a systémového řešení musí být formulace principů rozpočtové kázně a odpovědnosti.

Základní principy rozpočtové kázně a odpovědnosti:

* usilovat o takový vývoj hospodaření soustavy veřejných rozpočtů, který umožní v dlouhodobém horizontu dosahovat vyrovnaného výsledku hospodaření,
* dbát o takový vývoj celkového veřejného dluhu, který nebude mít v budoucnu vliv na stabilitu veřejných financí,
* provádět takovou politiku, jež bude odpovídat přiměřenému stupni stability veřejných financí, případně předvídatelnosti změn daňových sazeb v budoucnosti.

V návaznosti na tyto principy je třeba vytvořit dlouhodobou rozpočtovou strategii alespoň na 8–10 let dopředu. To je přesně to, o čem se tu bavíme v rámci Vize 2020. ODS si ostatně představy o dlouhodobé rozpočtové strategii vytváří již od roku 2004. Podrobná debata o této strategii se zde ještě povede. Já se proto soustředím na to, čím jsem začal: jak dosáhnout toho, aby se rozpočtová strategie musela naplňovat a dodržovat.

Jak už jsem řekl, hlavním problémem ODS není připravit rozumnou strategii. To umíme a odborníci nás v tom široce podporují. Musíme ale začít u změny společenské atmosféry, u etiky a morálky veřejných financí. A nyní se dostávám k druhému avizovanému kroku. K vytvoření legislativního a institucionálního rámce, který bude základním nástrojem k dodržování dlouhodobé rozpočtové strategie.

Tento rámec by měl mít sílu ústavního zákona, jak to koneckonců doporučuje i ekonomická teorie veřejné volby, reprezentovaná nositelem Nobelovy ceny za ekonomii Jamesem Buchananem. Člověk občas žasne, co vše je v naší ústavě popsáno, obsaženo a chráněno. Ale o povinnosti usilovat o zdravé veřejné finance v ní není ani slovo.

Proto navrhujeme a budeme usilovat o prosazení ústavního zákona o rozpočtové kázni a odpovědnosti, neboli finanční ústavy. Ta bude vládě a parlamentu nařizovat, že musí konat v souladu s rozpočtovou kázní a odpovědností. Zároveň vytvoří mantinely a brzdy vůči rozhazovačné rozpočtové politice. A zejména zavede sankce za rozmařilost.

Zároveň chceme, aby vytváření makroekonomických predikcí a rozpočtových výhledů, ale zejména hodnocení a kontrola rozpočtových dokumentů a opatření vlády a parlamentu bylo v rukou nezávislé instituce. Například pod hlavičkou Nejvyššího kontrolního úřadu. Zabrání se tím neodborné, politicky motivované manipulaci, k níž nyní může docházet. Neboť příslušné dokumenty jsou na vysoké odborné úrovni vytvářeny na úrovni pouhého odboru na Ministerstvu financí a podléhají tak následně řadě zásahů „z vyšších míst“.

Když se podaří tímto způsobem ukotvit a naplnit rozpočtovou strategii (vizi) ODS, potom můžeme slíbit skutečné ozdravení veřejných financí.

Vize 2020 – Zdravé veřejné finance:

* v roce 2012 splníme maastrichtská kritéria a zastavíme relativní nárůst státního dluhu
* budeme schopni dosáhnout vyrovnaného rozpočtu v roce 2017
* budeme zemí s nízkou daňovou zátěží a racionálními veřejnými výdaji podléhajícími nezávislé kontrole

Ke zdravým veřejným financím vede nesnadná cesta. Nejprve se musíme vrátit ke starým dobrým morálním zásadám. Morálka je základem legitimity. Legitimita je zdrojem zákonů, čili legality. A pouze pevný legální a institucionální rámec nakonec zaručí, že zastavení růstu dluhů nezůstane jen předmětem planých řečí.

Všechno závisí na tom, nakolik si vážíme naší vlastní svobody. Socialisté se chovají podle známého hesla Orwellova Angsocu: svoboda je otroctví. Jistoty, které neznamenají nic jiného, než zvyšování dluhů, jsou totiž přímou cestou do otroctví. Mottem ODS naopak je svoboda. svoboda je nade všechny jistoty!

« zpět na přehled aktualit